O zajímavých setkáních a všelijakých jiných věcech (s Lenkou Dusilovou)

Kulturní život existuje i mimo krajská a jiná větší města. Tato věta většinou neplatí. Nikoliv tak v Krásetíně, osadě přimknuté k Holubovu, vzdálené od Českých Budějovic příjemnou půl hodinku autem. (nezkrácený rozhovor!)

Od května do října se v místním Hostinci U Kuchařů (www.ukucharu.eu) konají vystoupení zvučných jmen jak na poli hudby, tak na poli divadla. Z hudebního soudku jmenujme například Jiřího Dědečka, Ivana Hlase, Ty Syčáky, z loňských vystupujících třeba Xaviera Baumaxu nebo Jana Buriana. A stejně jako minulé léto, i toto přijela Lenka Dusilová.

Přijela z Tasova z Besedy u Bigbítu a měla namířeno do Tábora na hrad Kotnov, kde proběhl víkend Komediantů v ulicích. Na roztrhání.

Letos nepřijela sama, měla s sebou Davida Landštofa, který k Lenčinu zpěvu a hře na kytaru přizvukoval cajónem. Kterýžto jsem viděla poprvé v životě – je to takový buben pro případ, že se vám nechce tahat celé bicí, které nejsou v dané situaci naprosto nezbytné – vypadá jako středně velká krabice, hudebník na něm sedí a poklepáváním, kopáním, bušením a bubnováním, z ní vyluzuje rozličné zvuky.

A protože Lenka Dusilová patří dnes ke jménu spojovanému se slovem Anděl a k mnoha dalším, která zní lidským uším dobře, a protože U Kuchařů nikdy není zle, překonalo letošní vystoupení rekord v návštěvnosti, který doposud držela také Lenka Dusilová, ale ta loňská.

Po koncertě se na ni sesypali lidé, někdo chtěl podepsat cd, někdo vstupenku, jiný se chtěl fotit, lidi se trousili, čekali pomalu fronty. Stála jsem opodál a pozorovala ten mumraj. Zpěvačka sice vypadala unaveně, ale i přesto nikoho neodmítla, včetně mě s žádostí o rozhovor. Na kterýžto jsem se těšila, protože Lenka Dusilová po celý koncert potvrzovala svůj smysl pro humor nenucenými, chvílemi ironickými poznámkami mezi písničkami. A s takovými lidmi se hned líp pracuje.

Po potřesení rukou mi nabídla tykání, posadily jsme se na lavice ve dvoře s pivem (já) a s mátovým čajem (ona), připravené začít.

Na Moravě to bylo náročné?

No jo, všechno jsem musela zapíjet slivovicí, měla jsem po čtyřech letech nějaký cigáro a nějakou šílenou uzeninu a já právě uzeniny moc nejím. A tam měli jen klobásy, žebra a cigára.

Aha a jaký zaručený recept proti kocovině Lenky Dusilové?

On se člověk kocovině nevyhne, ale špatný pak je, když musí na dlouhou cestu. Hodně pomáhá pít vodu, dát si citrón, vitamíny a dobrý jídlo.

Tvůj poslední projekt Eternal Seekers mi chvílemi připomíná poetiku Zuzany Navarové, chvílemi zase třeba brněnské Ty syčáky. Jaký popud ale ve skutečnosti stál před vznikem tohoto alba?

Původní popud… nechtěli jsme se ničemu podobat. Setkali jsme se s Clarinet factory na jednom pódiu, a tím jsem byla dost okouzlená. Tam někde se ve mně zrodila touha se s tím zvukem klarinetu a s tím způsobem, jakým kluci hrají a jaký to jsou lidi znovu potkat. A potom skrz takový nepříjemný osobní zážitek jsem měla myšlenku, jak by to mohlo vypadat a že kromě Clarinet faktory by v tom měla figurovat Beáta Hlavinková, že bychom udělali takovou sférickou hudbu, která by byla věnovaná nějakým nenarozeným bytostem. Vlastně jsem cítila, že to bude víc psychedeličtější, ale tím naturelem tří subjektů, jak jsme se dali dohromady a začali jsme tvořit, tak z toho vznikl ten náš jazyk Eternal seekers a myslím si, že ten potenciál je pořád ještě nevyužitej.

Kluci jsou navíc fantastický muzikanti, sama za nimi občas plandám. Jsou dobrý tahouni.

Jak snadno nebo těžko ses sžila s texty Bogdana Trojaka?

Mně se jeho texty a jeho poezie hrozně líbí. Bylo to těžký a chvíli to trvalo. Ale tak je to skoro s každým textem. Když se člověk snaží zrealizovat píseň, vždycky je to takovej boj, s těmi slovy, jak to zazpívat, protože člověk má vymyšlenou melodii, do které zasadíš slova, se kterými si pak musíš začít hrát, stejně tak s jazykem. A chvíli to trvá, než ta slova fungují a než si s tím dáš tu práci a najdeš správný výraz a duši. A Bogdanova slova jsou obzvlášť těžký, někdy mám pocit, že tam jsou slova, která jsem nikdy běžně neslyšela. Dokonce jsem se načapala, nevím, na co některá slova jsou, tak jsem se dozvěděla nové věci. To je vždycky strašně těžký realizovat nějakou myšlenku.

Když jsme oslovili Bogdana, tak jsem měla celkem široký téma, na které jsem chtěla, aby psal. On se na něj docela dobře naladil. Je to zajímavý, jakým způsobem na to reagoval, a reagoval na to tou atmosférou úplně skvěle, přesně tím směrem, jakým jsem to chtěla.

Třeba jak jsme v jedné písni každý pohřbili úplně někoho jiného, ale vlastně to drželo tu náladu. Ten nápad.

A jak byl potom Bogdan spokojený s výsledkem?

Jo, já myslím, že byl spokojený. Myslím, že jsme si to všichni hrozně užili a měli z toho radost. Pro mě to bylo fajn v tom, že jsem pracovala s muzikanty, kteří jsou velmi vzdělaný a v něčem jsou o dost dál než já. Sama využívám trochu jiných věcí v hudbě, takže pro mě ty nově vznikající skladby, které měly složitější struktury, byly na zpívání hodně těžký. Musela jsem zabrat, abych to dokázala se ctí zazpívat. Byla to hrozná výzva, což je přesně to, co mě na tom baví, je to vzrušující, když má člověk pocit, že to nedokáže.

Spolupracovala jsi s mnoha českými kapelami a interprety, s kým byla spolupráce nejšílenější?

To je různý, s Jazem Colemanem byla, v dobrém slova smyslu, šílená spolupráce. On je velmi speciální člověk, kterého obdivuju, obrovská energie, která se valí a úplně tě převálcuje. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Bylo to zajímavý setkání. Mám vlastně hrozný štěstí, že jsem měla spoustu zážitků a štěstí na lidi. Třeba v Americe se mi přihodily pohádkový příběhy. Je to tam rychlý, instantní, člověk musí rychle reagovat, vždycky, když se něco stane, tak je to woooow a pak to zase rychle není. Nejde to takhle vybrat, mám spoustu zajímavých zážitků.

Dobře, a co z těch českých kapel, třeba Wohnouti mají hodně zvláštní projev.

Jo, Wohnouti mají svůj specifický jazyk a specifickou melodiku. Vybavuju si, že když jsem s nimi zpívala Rajdu, tak to pro mě bylo docela těžký. Jsem navyklá na jiný způsob vedení melodie a člověk je občas trochu pyšnej, když mu nějaká muzika přijde úplně jasná. Má pocit, že je to jednoduchý, ale pak k tomu přijdeš a uvědomíš si, že oni používají jinou melodiku… takže jsem najednou zjistila, že se tam trápím, abych to nazpívala, protože tam jde o půltóny, člověk musí dodržovat jejich způsob, protože potvrzuje jejich melodiku a jejich jazyk. To bylo taky zajímavý.

Náměty svých písní hledáš ve svém vlastním životě nebo sem tam „vykrádáš“ život někoho jiného?

Krom inspirace, která vzniká nějakými interaktivními hudebními vztahy, mi přijdou nejinspirativnější rodinné konstelace. Šmírování a nejen ve svojí rodině. Což ale neznamená, že popisuju konkrétní příběhy, ale spíš situace nebo chování, který z toho pramení.

Mimo textů písní píšeš i „básničky do šuplíku“?

Občas si zapisuju nějaké fragmenty a mám toho hrozně moc. A z toho se dá dost i použít, člověk třeba někdy koukne zpátky a něco vyhrabe, nějakou větu, která ti třeba může pomoct. I když nejlepší je tvořit v současnosti. Ale je pravda, že jsem dneska hrála skladbu Smiluje, která bude ve filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu (premiéra na podzim, pozn. autora). Ta písnička vznikla tak, že jsem si zhudebnila jeden fragment, který jsem napsala před dvěma lety.

Účastníš se benefičních koncertů, charitativních akcí (koncert Eternal Seekers pro podporu Týdne osob po poranění mozku nebo party Proti šedi, jejíž výtěžek putoval na konto Dětského domova v Letech a na Nadační fond dětské onkologie Krtek), jsou tato vystoupení v něčem odlišná?

Většinou ne. Jediným, čím můžu přispět, je, že tam přijdu a předvedu, co umím. Se současným naladěním. To taky hraje roli, kde člověk je, jakou to tam má atmosféru a zvuk.

Je to asi tak nejvíc, čím můžu přispět, když se díky koncertu vybírají peníze. Nejsem moc zdatná, že bych mohla být komunikátor a něco řešit.

Ale většinou musím mít k těm věcem nějaký osobní vztah, protože je toho strašně moc. Za poslední rok a půl párkrát do měsíce někdo zavolá, jestli bych nemohla někde hrát, tak trochu šetřím s tou energií.

Cerebrum, k tomu mám vztah. A znám tuto problematiku, kdy se člověk snaží žít život s takovou jakoby kletbou. Moje maminka měla totiž poranění mozku, sice ne nějak závažné, ale má nějaké následky. Spousta lidí si neuvědomuje, že to může mít ztížený. Člověk je třeba nerudnej na ulici na nějaké lidi a ani si nevšimne, že ty lidi můžou mít problém.

U maminky je to třeba ještě zvláštní, že to na ní není vidět… Ono se skrze tyhle lidi potkáš s pěknými hrdiny… Je to hustý.

Jakého hudebního ocenění, z těch která jsi za ta léta nasbírala, si nejvíce vážíš, jestli vůbec?

Samozřejmě si vážím všech Andělů. Ona je to příjemná satisfakce. Ale člověk se na tom nesmí zaseknout a řídit se tím. Je to situace, kterou by člověk chtěl prožívat znovu a znovu, má v sobě touhu být nejlepší, ale čas plyne a je třeba dělat poctivě dál.

Kolik kytar jsi během své kariéry rozbila?

Možná dvě. Vím, že v dětství jsem bráchovi něco udělala s kytarou. A teď jsem měla z Ameriky kytaru Martenku, takovou první pořádnou kytaru. Měla jsem ji od roku 2000 nebo snad i dřív. Ony se většinou zničí tím, jak jsou choulostivé. Teď jsem letěla na měsíc a půl na Aljašku, v zimě, za mužem. Letěli jsme ráno v půl čtvrtý, a když jsme byli na check-in, v půlce dlouhý fronty, tak jsem si vzpomněla, že jsem nechala kytaru v obýváku. Řekla jsem si, ty vole, co tam budu dělat, měsíc a půl? Tak jsem si tam koupila kytaru za 500 dollarů. A na Aljašce je obzvlášť zima a suché klima, takže jsem odlítala, tak ta kytara praskla. A to jsem se tam snažila dávat ovlažovač, ale nevydržela to.

Jak bylo na Aljašce?

Jak v Mrazíkovi! Kosa, strašná, moc se tam toho nedá dělat. Byli jsme tam už od Vánoc, takže jsme měli jen čtyři hodiny světla denně. Ale zase se tam rychle prodlužuje den, o osm minut denně, takže když jsem odlétala v půlce února, tak už bylo třeba takových šest sedm hodin světla.

A bylo to tam krásný, když je den a není zataženo, jsou tam úplně jiný barvy než tady, jinovatka na stromech, Mrazík úplně.

Právě jediné, co jsem z Aljašky viděla, byl nějaký horror, celý děj se odehrával po tmě – přišli tam upíři a všechny lidi sežrali.

Jé, tak na to se koukat nebudu, mám tam teď jet na další dva měsíce!

Pocházíš z Karlových Varů, máš nějaký zvláštní vztah k léčivým pramenům nebo ke karlovarskému Filmovému festivalu?

Tak když tam přijedu, tak si dám pramen. Ale spíš mám hodně silný vzpomínky vázaný k místům, prolézám třeba byt, ve kterém jsem vyrůstala. Škola, to byla taková divná šikana, byla jsem trochu solitér, moc jsem nezapadala mezi děcka. Ještě k tomu škola byla dost silně komoušská, byli tam dost přísný. Nic příjemného. Ale rodiče byli napojení na lidi, kteří jezdili hodně ne vandry, to bylo fajn. A sbor taky. S tím mám Vary hodně spojený. A taky běhání po lese tam do těch kopců.

A na festivalu jsem byla dvakrát třikrát, já si na ty festivaly moc nepotrpím.

Jsi pohledná žena, navíc mediálně známá – jakou nejotřepanější frází se tě muži snaží sbalit?

Oni to asi ani moc nezkouší, ale třeba takový to hééééj, pojď, dáme si panáka. Je fajn, když ti to umí někdo sdělit příjemně, ale takové to chytání kolem ramen, jako bys vedle něj měla sedět každý večer v obýváku to není moc příjemné.

Koho máš nejraději z medvídka Pú?

Já to nemám přečtený. Ale tak samozřejmě Medvídka Pú.

text: Adéla Sovová

foto: Petr Otradovský