Příběh románu se dělí do dvou základních dějových linií, přičemž v každé z nich figuruje ženská hrdinka. První z nich, Polina, je Ukrajinka, která celý život touží po světě Západu. Společně se svým přítelem, Angličanem Samem, se odstěhuje do Španělska a začne si žít svůj sen. Druhá postava, Kattrin, žije ve Vídni, ale každý rys její povahy nasvědčuje, že do tohoto moderního světa tak úplně nepatří. Kattrin a Polina společně se svými příbuznými, partnery a milenci vytvoří spletitou síť vztahů, na niž Zábranský nabaluje množství úvah. Děj je tedy jen jakousi kostrou, na níž se nabaluje a více prostoru v je věnováno právě filosofování.

Rámcem knihy je pak rozhovor vypravěče s jeho přítelem Barlettem, kteří si vyprávějí o životní cestě postav románu. Domýšlejí si, co by se mohlo stát, co by kdo mohl říct a hledají motivy jejich chování. Čtenáře tak nechávají stát před otázkou, co je skutečnost a co je jen výplod jejich fantazie. Za vším vidí víc, než je běžné, a tak nás pomalu nutí přemýšlet nad každým detailem. Čtení není rozhodně jednoduché, jde o střípky mozaiky, kterou si musí čtenář sám v hlavě poskládat.

Vypravěč vede neustálý dialog se čtenářem, a nutí ho zamýšlet se nad širokou škálou témat. Zabývá se pojmy přirozenosti, originality, studu, ale také vlivem módy a médií na nás. Od konkrétních postav a jejich vztahů se oddaluje, přichází s úvahami o prostředí, ve kterém žijeme. Kritizuje demokracii, ekonomii, ideologické myšlení a předkládá i kontroverzní témata jako utrpení, jehož měřítkem je Osvětim, soucit Západu s Východem nebo přirovnání komunismu ke koncentračním táborům.

Již zmíněná podobnost se stylem románů Milana Kundery je očividná na první pohled. Ať už jde o způsob, jakým autor předkládá své myšlenky, přítomnost velkých osobností, jejichž perličky ze života prostupují příběhem, nebo dokonce i konkrétní témata (například úvaha o jedinečnosti gest, kterou takřka stejně použil i Kundera).

Na druhou stranu lze těžko najít v prostředí „mladé“ české literatury podobný pokus (a v tomto případě dle mého názoru zdařilý) o hluboký román, který se nejenže neopírá o banality, ale má skutečně co nabídnout. Podobně jako jiní mladí autoři, i Zábranský píše o lidech, kteří se cítí být ztracení a hledají sami sebe, ale úplně jiným způsobem, než jak o tom píší ostatní. Všímá si nečekaných souvislostí, nepíše podbízivě líbivým způsobem.

Čtení tohoto románu je bezesporu tvrdým oříškem. Nejde o to „jít“ po dějové linii a hltat pouze příběh – pokud to jako čtenáři uděláte, pak zřejmě román znuděně odložíte, protože dramaticky popsaných zvratů se nedočkáte. Nicméně kdo si dá tu námahu a bude si stránku po stránce pomalu lámat hlavu nad autorovými postřehy, nebude litovat. Díky různorodým tématům, kterým Zábranský v knize věnuje prostor, si každý najde to své, které se právě jeho palčivě dotýká. Příjemný je i způsob, jakým autor své úvahy rozvíjí. Nepředkládá jednoznačnou pravdu – nabízí různá vodítka a je jen na vás, kam se necháte zavést a co si z románu odnesete.

Ukázka:

Řekněme, že každý smích (stejně jako každá fotografie) má svůj čas. Ideální, šťastný smích (smích, s nímž počítá Musilova první myšlenka) sroluje mapu života, děje se v „momentu“, spolu s ním mizí vzpomínky a strach, nostalgie a touha. Takový smích je vytržením, dává nám zapomnění, tedy štěstí, takový je smích dětí, bláznů a opilců: je to smích, při kterém automobil projíždí ostrou zatáčkou.

Ale s tím, jak ubíhají naše životy, se začíná za smíchem skrývat bolest. Vraťme se do doby, kdy Dieter portrétoval Elske a Kattrin, a poslechněme si Elsčin smích. Ne, Elske už nebyla dítě, a smích, který uslyšíme, nás překvapí.

Má na hlavě šaškovskou čepici, tančí se Sylvií, vzala z vázy jednu z květin a stiskla ji mezi rty. Pustila Sylvii a rozesmála se.

Ano, ještě to nebyl cynický smích. Ale už tehdy to byl smích, který nemá s vytržením nic společného, už tehdy to byl smích, který vidí mnohem dál než k „momentu“, byl to smích, který vidí neuvěřitelně daleko, smích, který vidí tak daleko, že přestává rozlišovat směr, kterým se dívá, smích, ve kterém minulost a budoucnost splývají, ano, smích, který zahlédl osud, osudovou životní chybu.

Smích, při kterém pochopila, že to byla a bude ona, kdo všechno vzdá.