Svůj první úvodník literární sekce Sem Tamu nemohu jinak, než věnovat Borisu Jachninovi. V neděli 17. dubna, kdy zemřel, se mě na Borise ptal ve Stožci spisovatel Petr Pavlík (Boris byl jeho prvním redaktorem v nakladatelství Růže a lepšího prý už pak nikdy neměl). A já v dobré víře tvrdil, že tento bard a guru (jímž opravdu byl!) je živ, třebaže ke stáří se s ním druží i nějaké ty nemoci.

Alespoň v době, kdy jsem za ním byl v nemocnici, to byla pravda. Tam, podle svých vlastních slov, byl na jakési údržbě – „Jako se dávají auta k mechanikovi na kompletní prohlídku, tak mě dávají sem, vždycky na tejden, dopumpujou a já jedu zas dál.“

Smál se a dvě hodiny bavil mě i mou ženu. Proto jsem si to myslel, on totiž na sobě nedával znát únavu ani bolest. Jeho kouzlo mě zas oslepilo a já měl pocit, že je stejný jako v době, kdy mě učil. Byli jsme si hodně blízcí, třebaže jsme se nevídali nijak pravidelně. Mám ještě skripta k filmovým dějinám i s věnováním – „Davymu (Lynchovi) a všem mým žákům“. Tehdy v nemocnici nám věnoval svou knihu povídek Seďte rovně a v dedikaci opět zmínil – „Svému žákovi...“ Jsem vděčný, že jsem mohl mít takového učitele!

S kamarády jsme se hned po listopadu 1989 stali nadšenými posluchači jeho vtahujícího vypravování o filmech, režisérech a hercích. Byl tak neodolatelný, že jsme chodívali nejen včas a pravidelně na filmové semináře do Jeronýmovy ulice, ale i na všechny projekce Filmového klubu na Malé scéně DK Metropol, kde v uličce u sedadel postával o holi a šveholil a dál obmotával neviditelnými vlákny. Vždycky tam bylo narváno. Ať už v posluchárně, tak v hledišti. Díky tomuto filmovému pábiteli jsem si zamiloval filmy Vláčilovy, Procházkovy a Kachyňovy, Wajdovy, Kieslowského, Kaurismekiho, Fridriksonovy a Davida Lynche.

Pod vedením našeho filmového guru jsme začali natáčet krátké filmy, které on pak rozvezl po festivalech do celé Evropy. Předtím nám je, alespoň mně mou prvotinu Mrtvé město i druhý snímek Zvířepes, omlátil o hlavu, abychom moc nezpychli. A dobře udělal!

S naším imbecilně-realistickým divadélkem Karel vystoupil Boris Jachnin 15. dubna roku 1993 na divadelních prknech Malé scény. Připravil si vtipnou improvizaci, při níž vytahoval z obrovské bedny klobouky, čepice, hučky, jarmulka další. Nasadil to či ono na hlavu a vyprávěl vtipný příběh, jak ke klobouku či jarmulce přišel a co se během toho přihodilo. Půlhodinová etuda, možná delší. A nezapomenu, jak ke konci nabízel Petr Kubeš, náš režisér, vyřehtanému publiku i samotnému Borisi Jachninovi přezrálý romadúr. Lepší antré jsme si coby imbecilní realisté nemohli přát.

Sice z nikoho z nás nakonec filmový režisér, herec ani scénárista nevyrostl, zato jsme dodnes díky našemu učiteli velkými fanoušky stříbrného plátna. A to není málo! Ale z dalších generací studentů, které Boris Jachnin učil, vyrostli úspěšní producenti a filmaři. Díky Borisi! Teď jste se už asi sešel s Marcem Chagallem a povídáte si o tom, jak ještě mladičký Marc chodíval k Jachninovým na čaj a koláče, protože sestry Jachninovy byly vyhlášené krasavice. Kdyby se dějiny otáčely jinak, mohli jste být spolu v přízni rodinné, takhle jste v přízni plné obrazů, barev a příběhů...

David Jan Žák, pedagog a prozaik